CGTN: Práce ve vlaku: rodinné dědictví napříč třemi generacemi

PEKING, 7. října 2020 /PRNewswire/ -- Čínská zpravodajská služba CGTN před nedávnem publikovala článek s názvem "Rodina železničních pracovníků" pojednávající o členech tří generací jedné rodiny, kteří si zvolili stejnou profesi – údržbu vlaků. Byly svědky vývoje železniční technologie a tento článek představuje jejich sny na trati Čching-chaj-Tibet.

Původní verzi článku si můžete přečíst: zde

„Následuji sen mého otce a dědy," sdělil Li Chaj-feng, drážní inspektor na nádraží v Si-ningu, v místě, ze kterého vyjel první vlak na železniční trati Čching-chaj-Tibet.

31letý Li odhaluje a řeší neodhalené poruchy zařízení všech vlakových vozů a zajišťuje tak bezpečnost cesty vlakem. V oboru pracuje již sedm let, což je doba, která je pouze zlomkem doby kariéry jeho otce a dědečka.

Jablko nepadá daleko od stromu

Tento příběh začal v roce 1958, kdy byl jeho dědeček Li Wang-fu, rodák z východočínské provincie Šan-tung, který pracoval na Tan-tugském železničním úřadu, přeřazen do Si-ningu. I přesto, že je mu již více než 80 let, si pamatuje přesné datum svého přesunu do Si-ningu. „Přijel jsem sem 15. srpna 1958," sdělil Li Wang-fu CGTN. Po dlouhé a nepříjemné hrbolaté jízdě se před ním rozprostřela pustá, sluncem spalovaná, zem.

V roce 1959, kdy bylo zřízeno nádraží v Si-ningu, byl Li Wang-fu jedním z mála drážních inspektorů v této nepříliš zalidněné oblasti. Tou dobou bylo jeho hlavní pracovní náplní odhalování vad vagonů a provádění generálních oprav. K dispozici měl nepříliš sofistikované nástroje a přespával ve sklepě, který si spolu s kolegy vykopali na prašném kopci jižně od garáže stanice.

„Tehdy jsme šli tam, kde nás bylo potřeba," zmínil Wang-fu. Každý den odcházel z práce zašpiněný černým motorovým olejem. Nakonec se však jeho tvrdá práce vyplatila. V roce 1984, kdy byl spuštěn provoz železnice spojující Si-ning a Golmud, tedy dvě největší města provincie Čching-chaj, se stal jedním z vedoucích drážních inspektorů.

Jaký otec, takový syn. Li Siou-ťinova kariéra byla znatelně ovlivněna jeho otcem, Li Wang-fuem. „Otec mě jednou vzal s sebou do vlaku, na kterém pracoval a já cítil, že je to opravdu dobrá práce," vzpomínal. Roku 1983 byl přesunut na nádraží v Golmudu. „Tehdy nám cesta z Si-ningu do písečného Golmudu zabrala více než dva dny," dodal.

Li Siou-ťin a jeho kolegové žili v malé chatrné hliněné chatrči a každý den s sebou do práce nosili opravná kladiva. Během posledních 37 let byl svědkem rapidního vývoje technologií železniční dopravy.

Železniční síť v Čching-chai byla roku 2012 v rámci celonárodního technologického hnutí obohacena o řadu automatických detekčních přístrojů. Li Siou-ťin se naučil s moderní technologií pracovat a stal se centralizovaným analytikem TFDS („Train of Freight Failures Detection System"). „Dnes jsem schopen na počítači zkontrolovat na 300 vlaků denně," zmínil.

Podle Li Chaj-fenga se dříve údržbáři a opraváři více spoléhali na vlastní zkušenosti, nyní je však k zajištění bezpečnosti pasažérů potřeba mít i „komplexní dovednosti" založené na technickém know-how.

Od parních lokomotiv po elektrické vlaky

V padesátých a šedesátých letech minulého století znamenala jízda vlakem nekomfortní, dny trvající cestu. V této době na železnicích vládl parní pohon. Parní lokomotiva byla vstupem do první průmyslové revoluce a od té doby se po dalších 150 let zdokonalovala.

V Číně byly parní lokomotivy vyráběny a používány až do konce osmdesátých let, většina z nich však byla vyřazena o dost dříve. V šedesátých letech byly železniční sítě s parními lokomotivami stále rozvíjeny a podporovaly socioekonomický rozvoj.

Li Wang-fu byl svědkem postupného vyřazování zastaralých strojů a debutů vlaků s vnitřním spalováním a posléze debutu elektrických vlaků. „Dnes už jsme všichni elektrifikovaní," prohlásil.

Během posledních desetiletí byly čínské železniční technologie významně modernizovány. Li Wang-fuův syn a vnuk byli svědky nepředstavitelného pokroku. „Dříve na trati Si-ning – Golmud jel vlak rychlostí 50 kilometrů za hodinu, ovšem dnes je schopen dosáhnout i rychlosti 160 kilometrů za hodinu," poznamenal Li Chaj-feng.

Nyní má Čína největší vysokorychlostní železniční síť na světě a disponuje pokročilými metodami kontroly zařízení a vybavení vlaků.

„Přešli jsme od těžké manuální práce k práci hlavou, podobné práci lékaře v nemocnici," sdělil Li Siou-ťin. „Sedíme vevnitř a sledujeme snímky pořízené vysokorychlostními kamerami a hlásíme problémy místním inspektorům za pomoci TFDS."

Pro Li Chaj-fenga je práce znatelně méně namáhavá, avšak vyžaduje spoustu odborných znalostí. Vlak, na kterém pracuje, má v oknech zabudovaný UV filtr, generátory kyslíku a automatická zařízení na zpracování exkrementů spolu s dalšími novými zařízeními.

„Práce ve vlaku je náročná, protože se musíte soustředit na bezpečnost každého pasažéra. Trochu se to podobá povolání ‚lékaře', který o vlaku ví vše a předepisuje mu to, co zrovna potřebuje," míní Li Chaj-feng.

Video - https://www.youtube.com/watch?v=rI0QrsdQQXU